Jejich byt zasáhla tlaková vlna a téměř celý ho zničila. Ludmila se s dcerou Olenou, mimo jiné ukrajinskou šachovou šampionkou, nemohly dostat ven a v objetí paralyzované strachy čekaly na záchranu. Byl březen 2022, ani ne měsíc po invazi ruských vojsk, kdy obě ženy z Kramatorsku na východě země utekly.
Proč jste se rozhodly odejít právě na Slovensko?
Ze dvou důvodů. Jednak jsem slyšela, že je tady krásně a také proto, že můj bratranec už tady byl. Doufala jsem, že budeme dohromady. Ale nakonec jsme každý jinde.
Zůstal někdo z vaší rodiny v Kramatorsku?
Ne, všichni odešli. Každý čeká na konec války.
Co jste dělala na Ukrajině.
Jsem v důchodu už sedmnáct let. Před tím jsem pracovala v kuchyni jedné mateřské školky.
Po čem se vám nejvíc stýská?
Po domově. Po mojí zemi. Po mých vnucích. Po mých dětech. Jsou teď na Ukrajině, utekli na západ.
V Kramatorsku se běžně mluvilo rusky. Je to region tradičně blízký Rusku. Změnil se váš postoj k Rusku?
Nikdy by mě nenapadlo, co se stane. Do poslední minuty jsem byla přesvědčená, že žádná válka nebude.
A co posledních osm let? Přece se válčilo na východě Ukrajiny.
Ano. Ale ne v takovém měřítku.
A změnil se nějak váš postoj k Rusům.
Není to o Rusech, ale o Putinovi.
Jaký je Kramatorsk?
Naše město naprosto zbožňuju. Za posledních let se hodně rozrostlo, vzniklo hodně nových domů ale i parků. Je to sice průmyslové město ale velmi krásné.
Takže se chcete co nejdřív vrátit?
Ano. Jsou tady na nás moc hodní, ale stejně se chci vrátit.
Co vaše dcera? Eleno, co nejvíc chybí vám?
Rodina a přátelé. Domov. Stýská se mi po školním šachovém klubu, po mých studentech.
Vy jste na šachová šampionka, jak jste se ke hraní dostala?
Šachy mě naučil můj děda. Hrála jsem je už ve školce. Ve škole jsem se pak hře věnovala víc a začala chodit na různé soutěže. Pak jsem studovala na šachové škole a v sedmnácti letech vyhrála ukrajinský šachový šampionát.
Co vás nejvíc na hraní baví?
Vyhrávat. Přemýšlet nad různými kombinacemi ve hře, nad jejími záludnostmi.
Nenudíte se tady v Kokavě? Užívám si ten klid.
Jak vás zkušenost života tady na slovenském venkově změnila?
Na Slovensku jsem poznala nové lidi, zvyky, kulturu. Za to jsem moc ráda.
Uvažovala jste nad tím, že byste šachy učila tady?
Ano. Ráda bych učila děti, ale bohužel neumím dobře slovensky a komunikace s dětmi je pak velmi obtížná. Proto nikoho šachy neučím.
Jak podle vás vnímají Slováci ukrajinské uprchlíky?
Lidé jsou různí a mají různé názory.
Co byste si pro sebe přála do budoucna?
Ráda bych vychovala a trénovala mistra světa v šachu.