Mluvit s teenagerem o tom, co se stalo, je téměř nemožné

Šéfuje desítkám lidí v Equitě a koordinuje je na místech po celém Slovensku. Jak sama říká, řídí a opravuje síť, kterou by žádný člověk, jenž utekl před válkou, neměl propadnout. Nejsou to jen místa nabízející lékařskou pomoc, ale desítky dalších sociálních a vzdělávacích organizací a institucí, se kterýmu Equita spolupracuje.

Den před invazí ruských vojsk byl v Kyjevě klid. Ani stopy nervozity, vzpomíná šéfka ukrajinského programuv Equitě Elena Krapivina. O to větší šok následoval.

LINK NA ROZHOVOR S ELENOU: https://manage.wix.com/dashboard/47359a73-3a9e-4bca-a54f-c12e2e5b3c57/blog/f2bb2ca7-1064-4f70-8263-9ac3ff565cc9/edit

Hodinu poté co ruští vojáci překročili ukrajinské hranice, chtěla většina Kyjevanů odjet. Elenka zůstala. Postupně ale přicházely zprávy od příbuzných z kyjevských předměstí. V Buče a v Ševčenkově, ačkoliv na témeř opačných okrajích metropole, z obou míst se přes telefon dozvídala šokující zprávy.

Nejlepší setkání v životě "V Ševčenkově mám rodinu manžela. Rusové nejdřív přišli do jejich domu a všechno vyrabovali. Snědli veškeré zásoby, dokonce i rozjedenou polévku na sporáku. Našemu příbuznému nezbylo nic jiného, než se vypravit shánět jídlo. Rusové ho zajali a umučili k smrti. Nechápu to, protože byl invalida. Museli vidět, že to není žádný voják, že nepředstavuje žádnou hrozbu,“ říká Elena. V Buče zemřel Elenčin bratranec z matčiny strany. Našli ho umučeného v garáži. Bylo mu třicet let.

Chodba kyjevského bytu se změnila v ložnici.

Moment, kdy si Elena se svými dvěma dcerami sbalila kufry a rozhodla se opustit centrální část Kyjeva i manžela, byly ruské tanky v blízkosti metropole. “Pořád jsme běhali ze sklepa nahoru do bytu. Něco začnete vařit a uprostřed se rozezní siréna, takže všeho necháte a zase běžíte dolů. Spali jsme v chodbě bytu,” vzpomíná. Odjet na Slovensko bylo rozhodnutí z rozumu, je nejblíž a nebude tam takový nával jako v Polsku, rozmýšlela tehdy. Equitu potkala na cizinecké policii, kde dobrovolníci rozdávali léky. “Bylo to jedno z nejlepších setkání v mém životě. Od té chvíle se pro mě bezvýchodná a naprosto stresující situace začala obracet. Domluvily jsme se tehdy s jednou z dobrovolnic, že se o víkendu sejdeme s dětmi v parku”, vzpomíná na začátek nového přátelství Elena. “V parku se moje dcera stále držela u stromů. Bála se otevřené oblohy. Byla navíc velmi traumatizovaná z cesty vlakem. Ale tehdy v parku jsme poprvé pochopily, že jme v bezpečí. A ne ve válce”.

Rodiče podávali přes okna děti cizím lidem Pro její jedenáctiletou dceru byla ze všeho nejhorší cesta vlakem z Kyjeva do Lvova. “Nádraží bylo tak plné, že víc lidí se na nástupiště nemohlo vejít. Přitom se stále měnila kolej odjezdu. To pochopitelně vedlo k obrovskému chaosu. Nerada na to vzpomínám. Bylo to nejhorší, co jsem zažila. Moje dcera skončila na Slovensku v péči psychologa,” vysvětluje pohnutě Elenka dramatické události z hlavního nádraží v Kyjevě, odkud na jaře před válkou prchaly tisíce lidí. “Vlak byl tak plný, ze se v něm nedalo pohnout, seděli jsme na kufrech. Najednou se rozjel a lidé na nástupišti začali chaoticky přes okna podávat své děti ůplně cizím lidem. Postarejte se o ně, volali a prosili. Děti hystericky brečely. Zoufalství a panika, jakou si jen dovedete představit”, vzpomíná Elena se slzami v očích.

Dobrovolně v domácím vězení Elenka, která na Ukrajině pracovala jako projektová manažerka a analytička, přitom patří k těm šťastnějím. Kde složí hlavu totiž nemusela téměř řešit. Pomohla široká rodina žijící ve Spojených státech. “Moje teta mi pomohla pronajmout si byt v Bratislavě. Ten mi také platí, takže tato obrovská část stresu zcela odpadá”. A další dobré zprávy přišly nedávno. Tedy relativně dobré. Zhoršený zdravotní stav dovolil jejímu manželovi přijet na Slovensko. Ten z toho však velkou radost nemá

Obří plyšáci zůstaly v Kyjevě, holky si zvykají v Bratislavě.

“Můj muž to těžce nese. Vnímá to částečně jako selhání, ale kvůli dětěm to skousl. Má nemocné srdce a nikomu by v bojích nepomohl. Pracoval jako inženýr radiosignálu, který se mimo jiné používá k televiznímu vysílání. Když začala válka, byl v práci non stop. Jeho zdravotní stav se hodně zhoršil. Lékař mu potvrdil invaliditu a kvůli tomu teď může přijet za námi”.

Bojujeme se závislostí na tabletu Na to, když přijela s dětmi sama do slovenské metropole, vzpomíná Elenka jako v mlze. Veškerý čas trávily v pronajatém bytě. Ven chodily jen v nutných případech. Nakoupit nebo na úřad. “Vůbec jsem neviděla tu krásnoou architekturu v centru Bratislavy, jako bych se dívala srkze ni. Přijeli jsme v březnu a poprvé jsme vyšli jen tak na procházku až v červnu”, říká čtyřiačtyřicetiletá šéfka ukrajinského programu. Problém závislosti na tabletu jejích dcer se tehdy začal prohlubovat. “Holky neustále brouzdaly po internetu, dívaly se na filmy. Hlavy osvícené modrým světlem obrazovek. Když jsme byly ve sklepě kyjevského domu, dovolila jsem jim dívat se úplně na všechno. A pak na Slovensku to nebylo jiné. Stal se z toho velký problém, vypěstovaly si závislost, se kterou teď bojujeme,“ přiznává Elenka fenomén relativně běžný mezi teenagery, kteří na Slovensko utekli z Ukrajiny. “Pro náctileté se těžko hledá něco, co by je zajímalo. Komunikace s nimi není jednoduchá. Težko komunikují i mezi sebou a už vůbec nemluví o tom, co prožili,” tvrdí Elenka. Do školy dcery nastoupily až v září, protože tehdy matku dvou dcer nenapadlo, že jejich pobyt v Bratislavě se protáhne dlouho za začátek nového školního roku. "Myslela jsme si, že se hned vrátíme na Ukrajinu. Školy tady jsou velmi dobré, učitelé velmi chápaví a nápomocní," říká. Pomáhá také, že ve třídě nejsou Elenčiny dcery samy, v každé už je několik dalších dětí, které válka donutila změnit školu, spolužáky, dokonce i jazyk ve kterém se vyučuje.