top of page

Jeli jsme a nevěděli kam

Updated: Feb 1

Šestnáctiletý Nikita strávil s babičkou týdny ve sklepě. Když už nemohli dál, naskákali do auta a přes polní cesty odjeli směr západ. Měsíce teď žijí v Pohorelé, malé vsi uprostřed Slovenska. "O tom, co se stalo, se spolužáky nemluvíme," říká Nikita, který kromě slovenské třídy navštěvuje i tu svou původní ukrajinskou. I když jen virtuálně, budovu jeho původní školy zničily bomby.



Nikita se svojí babičkou na Slovensko utekli z donbaské oblasti.


Jste z malého města nedaleko Balaklije v charkovské oblasti. Jak to tam vypadalo v den, kdy jste se rozhodli místo opustit?


Saša: Každé ráno hlásili, že budou padat bomby. Strávili jsem tři týdny ve sklepě. Byla velká zima, pamatuju si zvířata, která zůstala bezprizorní, protože si je lidé nemohli vzít s sebou.

Měli jsme ohromný strach. Venku bylo bílo, napadl sníh. Bomby a střelba nepřestávaly. Vůbec jsme nerozuměli tomu, proč se to děje zrovna u nás. V tak malém městě.

Také ostatní vesnice v okolí byly ostřelovány nebo bombardovány a některé Rusové úplně zničili. Nechápu to. Proč? Ve vesnicích přece nebylo nic důležitého.


Nikito, po třech týdnech strávených ve sklepě, jak jsi to vnímal ty?

Když jsem seděl ve sklepě, celou dobu jsem se hrozně bál. Nejvíc představy, že letadlo na náš dům shodí bombu. Že to nepřežijeme. Stalo se totiž nedaleko nás jedné rodině, bylo jich dohromady sedm a všichni zahynuli. Na celé době, co jsem strávil ve sklepě nebyl ani stín něčeho pozitivího. Jenom strach a horor.


Jak jste věděli, co se zrovna děje? Sledovali jste zprávy?

Nikita: Mezi sirénami jsme chodili do našeho bytu v druhém poschodí, fungoval tam slabě internet. Přečetli jsme si zprávy a pak je sdíleli s ostatními.


Kdy jste se rozhodli utéct?

Saša: Nejdřív jsem vůbec nechtěla, ale děti mě donutili jít taky.

Rusové rozmístili vojenskou techniku kolem vesnice. Každou minutu bylo slyšet tupé rány, výbuchy, střely, nevím přesně. Nedalo se to poslouchat.


Jak jste vyrazili na cestu?

Saša: V osobním autě. Jeli jsme v po polních cestách. Tak to dělalo mnoho lidí, bylo to bezpečnějsí.

Nikita: Jeli jsme dvěma auty. To naše se uprostřed polí rozbilo. Měli jsme strach, že si nás Rusové všimnou a začnou střílet.


Proč Slovensko?

Saša: Nevím. Jeli jsme a nevěděli kam.

Ocitli jsme se na Slovenku a tam nám okamžitě začali pomáhat. Byla strašná zima.

Vojáci nám z rukou najednou začali brát tašky. Dokonce i našeho psa. Nejdřív jsme se lekli. Trvalo nám, než jsme pochopili, že nám vlastně pomáhají.


Jak jste potkali Equitu?

Saša: Přes jednu paní na obecním úřadě. Je to náš anděl. Irina nám pomohla najít bydlení, ale i jiné drobnosti. Například s paní starostkou sehnaly Nikitovi kolo i helmu. Přes ní jsem se dozvěděla o mobilní klinice, kam jdu dnes na vyšetření.


Nenudíte se tady někdy?

Saša: Ano velmi. Chci jet domů. Začala jsem se učit slovensky, ale je to pro mě velmi těžké.


A ty Nikito, máš tady kamarády?

Ve škole jsem jediný Ukrajinec. První týden jsem se necítil na Slovensku moc dobře, ale pak se to zlepšilo. Spolužáci mi hodně pomohli.

Ale například když je ve třídě něco hlasitého, třeba spolužáci nebo někdo s něčím bouchne, leknu se. S dědou jsem chodil v létě po brigádách, šetřím si na nový notebook, abych mohl pokračovat v online výuce s ukrajnskou třídou.



Zároveň s tou slovenskou?

Ano. V rámci vyučování na slovenské škole mám i nělkolik hodin se svojí původní třídou.

Vyšli mi tady na Slovensku hodně vstříc.


Zůstali jste se třídou ve spojení? Kolik z nich odjelo do zahraničí?

Mluvíme spolu přes videochat. Pouze další dva utekli za hranice, jedna dívka do Švýcarska, jeden kluk do Polska, já na Slovensko a zbytek třídy utekl z východu na západ Ukrajiny.

Všichni studujeme online. Proto šetřím na notebook. Zatím se mi daří dělat vše přes mobil.


Mluvíte spolu o tom, co se stalo?

Ne.


Myslíte, že se vrátíte?

Saša: Když jsme se dozvěděli, že Balaklaja je osvobozená, už nedokážeme myslet na nic jiného, než na návrat. Moc se nám stýská.


Nikita: Pomalu dostáváme zprávy od příbuzných. Jsou ohromně vyděšení. Nevědí, co čekat. Já se moc chci vrátit domů. Vidět svoje kamarády. Moc doufám v to, že naše rodina se zase celá sejde. A že všechno bude zase jako dřív.

Nikita a celá jeho rodina se v listopadu vrátili zpátky domů na Ukrajinu.

9 views0 comments
bottom of page