Updated: Feb 1
Ve Lvově pracovala jako primářka plicního oddělení, na Slovensku musela začít od nuly. "Jsem překvapená sama ze sebe. Jak moc jsem flexibilní a kolik toho zvládám. Ještě nedávno byl můj život docela dobře naplánovaný, měla jsem předem jasnou kariéru. A teď se tady učím slovensky," říká dvačtyřicetiletá Nadiya Sydoryk.
V Bratislavě jste teprve čtyři měsíce. Jak to, že mluvíte tak dobře slovensky?
Nic jiného mi nezbývá. Učím se, dívám se na seriály ve slovenštině, snažím se jazyk používat co nejvíc to jde. Slovenštinu potřebuji pro svoji práci. Lékařská slovenština je navíc velmi specifická, neobsahuje latinu. To je velká zátěž pro ukrajinské lékaře.
Od roku 2018 navíc musejí skládat zkoušky, je to tak?
Ano, bohužel. Je to dost nešťastné, zkouška je to velmi težká odborně i jazykově. Navíc stojí dost peněz. Co já vím, tak naposledy ze sedmdesáti lekařů uspěli jen čtyři. Doufám, že příští rok budu mezi úspěšnými i já. Chci se totiž vrátit ke svému odbornému zaměření, tedy plicnímu lékařství. Zatím pracuji jako stážistka v ukrajinském týmu jako všeobecná lékařka.
Kolik ošetříte pacientů denně?
Na jaře 2021 bylo běžné třicet až padesát pacientů za den, teď je to o něco lepší, přibyla nám další lékařka. Mnoho z pacientů jsou děti, často jde o komplikované případy, vážné choroby, kdy je nutné poslat nemocné dál k odborníkům.
Mnoho lidí neví, co má dělat, kam má jít na vyšetření. Ale díky Equitě vznikla a stále se zlepšuje samostatná ambulance s ukrajinskými lekaři, kde je i psycholog a psychiatr. Nevím, co by všichni tito lidé dělali nebýt Equity.
Mluvíte o zmatenosti, jakou lidé po příchodu pociťují. Jak jste to prožívala vy?
Připadala jsem si znova jako malé dítě ve školce. Chtěla jsem se vrátit.
Co vám pomohlo se zorientiovat nebo se jenom cítit o něco líp?
Že jsem začala pracovat jako dobrovolná lékařka v utečeneckém centru v Botové. Tam jsem se nakonec seznámila s ředitelem zdravotnické služby bratislavského kraje a moje cesta pak vedla dál přes Equitu do její ambulance, kde působím nyní.
Existuje univerzální recept jak zapudit pocity bezradnosti?
Mně jednoznačně pomohlo, že jsem šla pracovat jako dobrovolník. Povídala jsem si s lidmi. Čili odpověď zní: jít k lidem. Všude jsou takoví, kteří něco potřebují.
Je důležité obklopit se jimi a mluvit s nimi. Člověk také musí říct, co potřebuje. Jinak s tím zůstane sám.
Co je na tom nejtěžší?
Jazyková bariéra.
Ve Lvově jste pracovala jako primářka plicního oddělení. Jaké to je začínat zase od nuly?
Říkám si, že to tak mělo být. Proč přesně, pochopím snad později.
Můj život na Slovensku není lepší než ve Lvově. Ale možná je dobré naučit se něco nového, pochopit, jak to funguje tady.
Chápete to tedy také jako novou příležitost?
Ano i ne. Vždycky jsem si myslela, že v Evropě a jiných státech je to lepší než na Ukrajině. Že Ukrajina je taková komunisticky zaostalá. Ale došla jsem k opaku. Už si to vůbec nemyslím. Kde se člověk narodil, tam je ho třeba.
Moji pacienti mě potřebují. Měla jsem pacienty s cystickou fibrózou.
Mnoho projektů, které se akorát rozbíhaly, ukončila válka.
Také jsem si ve Lvově koupila nový byt, ani jsme s mým synem neměli šanci se do něj přestěhovat. Naše věci máme stále v podnájmu. Ale dělám prostě jen to, co je teď potřeba.
Občas slýchám názor, že ve Lvově a na západní Ukrajině lidé válku zásadně nepociťují. Co bylo tím momentem, kdy jste se rozhodla: balím kufry?
Nedaleko našeho domu vybuchla bomba. Zemřelo tam několik lidí a můj syn od té doby začal trpět nervovými problémy. Od té chvíle byl přesvědcěný o tom, že všechno už bude jenom zlé a ještě horší. Bydleli jsme ve čtrnáctém patře a sirény ve Lvově zněly pětkrát šestkát za den. Museli jsme pořád běhat nahoru a dolů. To trvalo dva týdny. Jednou v noci jsem našla syna v hrozném stavu. To byl pro mě rozhodující moment, kdy jsem nám sbalila tašky. Hodně lidí také odešlo bojovat na východ. Každý den sleduji, jaká je situace a bojím se o své známé. Už dva moji kamarádi zemřeli. Takže válku lidé ve Lvově rozhodně pociťují.
Vaše cesta vedla na Slovensko, proč vlastně právě tam?
Byla jsem tam už před lety, v rámci pracovní cesty a už tehdy jsem se zajímala o práci plicní lékařky. Situace na Ukrajině byla špatná, platy lékařů nízké.
Ale nakonec jsem stejně zůstala ve Lvově, dostala jsem nabídku vést plicní oddělení. Stala jsem se primářkou. A když pak prišel Covid, měla jsem hodně práce, mnoho rozběhnutých projektů. Jenomže když začala válka, mé oddělení se změnilo v chirurgické a já se kvůli synovi nakonec rozhodla definitivně odejít do Bratislavy.
Čeho nejvíc bojíte?
O zdraví svých blízkých a toho, že válka bude trvat dlouho.
Srší z vás ohromná energie a pozitivita. Kde ji berete?
Můj muž, se kterým už spolu nežijeme, vždycky říkal, jaká jsem velká pesimistka. Já jsem vlastně překvapená sama ze sebe. Jak moc jsem flexibilní, kolik toho zvládám. Ještě před půl rokem byl můj život docela dobře naplánovaný, měla jsem předem jasnou kariéru. A teď se tady učím slovensky.
Moc ráda bych se vrátila do svého oboru plicního lékařství. Pokud nenajdu místo tady v Bratislavě, jsem připravená se přestěhovat klidně i do malého města na Slovensku. Chci se naučit a pochopit co nejvíc. Všichni mi přitom říkají, že je to bláznovstvi, hlavně protože na taková odděleni chodí na Slovensku hlavně mladí lékaři po studiích a pak se vrací na ambulance, kde je klid. Že to prý nezvládnu! Ale víte co, já myslím, že ano. A buď zjistím, že plicaři to tady na Slovensku dělají lépe a až se vrátím do Lvova, bude to jenom přínos. A pokud ne, tak taky dobře.
Těším se, až se vrátím. Vždycky jsem chtěla k mému synovi ještě jedno dítě, ráda bych si pak vzala do péče nějakou holčičku.